Inspirací k založení neziskovky zaměřené na paliativní péči a psychosociální podporu byli mé zkušenosti z působení v Ugandě v roce 2010. Pracovala jsem zde jako lékařka ve zdravotním centru v Rushooce v okrese Ntungamo, a krom toho jsem navštěvovala pacienty v jejich domovech. Viděla jsem, že mnohokrát stačila edukace příbuzných pacientů a vysvětlení jim základních ošetřovatelských postupů k tomu, aby jejich nemocní nemuseli tolik trpět. Často bránila lékařskému ošetření imobilita pacientů, kdy se nemohli dostavit do příslušného zdravotního centra, jako u jednoho muže po havárii na motorce, kterého jsem navštívila a naučila jeho manželku, jak ošetřovat jeho zranění, následně došlo ke zlepšení jeho zdravotního stavu. A tak to bylo u mnohých. Někdy zase stačilo zkontrolovat užívání léků, jako v případě desetileté dívky Agnes, která trpěla epilepsií s vysokou četností záchvatů. Nejvíce ale na mně zapůsobil příběh Joventy. Joventa byla krásná mladá žena se čtyřmi dětmi. Když jsem ji poznala, bylo u ní patrné již pokročilé stadium rakoviny prsu s otevřenou ránou na hrudi. Nepochybně trpěla obrovskými bolestmi, ale vždy se usmívala. Nejprve odmítla veškerou pomoc, při opakovamých návštěvách u ní doma nakonec opatrně souhlasila s ošetřením, následně je vítala a sama vyhledávala, a pokud jí to fyzické síly dovolovaly, navštěvovala i blízké zdravotnické zařízení, kde jsem pracovala. Naštěstí je i v Ugandě možnost předpisu morfinu ve formě roztoku, který Joventa začala pravidelně užívat, protože se její bolesti stupňovaly. Řešila jsem i její aktuální přídatné zdravotní komplikace jako malárie a později i rozšíření nemoci do mozku, kdy jsem ji doma aplikovala infuze. Při domácích ošetřeních asistoval i její manžel, který byl poté schopen i základních zdravotnických úkonů. Po mém odjezdu Joventa ještě pár měsíců bojovala, pak jsem se dozvěděla, že zemřela. Lidí jako Joventa, trpících doma a bez odborné pomoci, je mnohem více. V Ugandě existuje pouze začínající mobilní hospicová péče, která je však dostupná pouze lidem v blízkém okolí větších měst (Kampala, Hoima, Mbarara), ale takovéto služby schází lidem na vesnicích a prakticky nelze zajistit domácí odborné ošetření.
Proto po návratu z Ugandy jsem ani nemohla jinak, než začít něco dělat pro rozvoj domácí péče v Ugandě a začít v regionu, který znám, v okrese Ntungamo. Bez podpory a pomoci dalších lidí by to bylo nemyslitelné. Stejnou vizi má i člověk, který mě poprvé pozval do Ugandy, ugandský kněz Alfred Tumwesigye, studující a pracující jako duchovní péče pro nemocné; a další lidi, které jsem potkala v České republice. Když jsou myšlenky a vize dobré, strhují další lidi, čehož jsem svědkem. Děkuji všech lidem dobré vůle za podporu a nejbližším spolupracovníkům za úsilí, s kterým pracují na tomto díle.